středa 25. listopadu 2015

30. Den Do Simply U Kravaty! Hurá háre!

Do Simply U Kravaty! Hurá háre!


Tu dum tum dum
                              tu dum

V Simply začala znovu vzkvétat moje okoralá touha po potlesku a vyšťavená láska k hudbě. V rámci Open Micu jsem se tam stala hvězdou. Zvedla jsem si sebevědomí a začala se konečně podílet na příběhu svýho života.

Jsem ráda, že mě dneska Peťa vytáhla. Od tý doby, co jsou přestěhovaný, jsem tam nebyla.

Dnešek je divnej, tak doufám, že si tam zvednu náladu.

Ta dam tam

                      dam...

                                    nestíhám a nezvládám.

Tak alespoň fotka o tom, jak to bude asi vypadat (Té židle se držím, protože jinak bych spadla na xicht. Ve stejnou dobu se tam náhodou objevila Sara s foťákem a jako první gesto mi do repertoáru přišlo to, co vidíte.):


úterý 24. listopadu 2015

29. Den Ranní facka, odpolední touha fackovat a roztrhnutý koutek

Ranní facka, odpolední touha fackovat a roztrhnutý koutek


Včera se mi to naservírovalo nějak všechno špatně........

Hned ráno jsem si řekla, že po dlouhý době zčeknu Instagram. Nabízejí se tam lidi, o kterých Instagram směle předpokládá, že umíráte touhou mít je ve sledování.

Tak zrovna toho, koho bych nejraději sledovala naživo, jsem se pochopitelně rozhodla vykřížkovat. Ale karma, osud, Bůh, můj škodolibej telefon nebo všichni dohromady se rozhodli, že se budu konfrontovat s příspěvky Mr. J. Idylická zátiší se svojí vyvolenou, fotka těhotenskýho testu a zjištění, že projekt 365 (který teda trochu flinkám, ale v tom taky nejsem sama) máme společnej, docela zkazilo můj den.

Je to hloupý, chovám se jak fracek, který chce hračku jenom proto, že si s ní hraje někdo jiný.

Nebo ne?

Navíc mě, ostatně jako vždy, zklamal ohlas Moravy na moji návštěvu (samozřejmě se netýká všech). Vybavilo se mi, jak jsem si, po celou dobu svojí působnosti tam, myslela, že všechno dobrý, co zažiju, je vyvážený trojnásobkem smutku a utrpení.

Zvláštní, pořád to funguje.

I když ten efekt už naštěstí dost zeslábl.

Vrcholem a třešničkou na příšernosti dortu mého dne byla ženská u pokladny v Lídlu. U placení se na poslední chvíli rozhodla, že něco potřebuje reklamovat. Opomeňme, že celé Bohnice byli na nákupu po práci, takže za mnou (stála jsem hned za ní) stálo milion lidí, že nemohla najít účtenku a stála u pokladny, kde se reklamace normálně neprovádějí.

Paní se rozhodla, že jednoduše v zrovna v TUTO dobu musí reklamovat sýr za 22 korun. Jeden plátek byl trochu plesnivý.



Potom, co našla účtenku, si ji zvládla zaskládat dospod tašky nákupem, mezitím, co jsme všichni čekali na vedoucí prodejny.

Když ji našla, vypadly společně s ní z kabely další kilometrový účtenky z Baumaxu apod.

Vyčítala jsem si, že jsem jí hned do ruky nevrazila těch podělaných 22 korun, který mě dělí od mého pejska a tepla bytu, a nevyslala ji domů kydnout se k televizi, aby stihla Ulici nebo jakej nesmysl je to teď v kurzu...

Mít zlomený srdce je alespoň evergreen!

Naštěstí existuje Jake Bugg...

Tried to break from this lonely pain,
Someone told me I’m just insane,
Ohhhhhh...

Broke my heart when I knew,
That I could never be with you,
Ohhhhhh....




...a veřejný fňukání prostřednictvím blogu.

Jo a abych nezapomněla...

Hank si dneska roztrhl hubu (koutek), když se snažil vytrhnout strom ze země.

Jsem zvědavá, jaký k tomu bude vyprávět příběh, až bude vraždit lidi.

Pomoc.

Am I crazy or am I blind?
Someone told me I’m out my mind,
Ohhhhh...

Someone told me a boy I liked,
Fell in love and all I did was cry,
Ohhhhhh...


neděle 22. listopadu 2015

28. Den 25. výročí LDO

25. výročí LDO


Plahočila jsem se tři a půl hodiny přes celou republiku, abych navštívila večírek ku příležitosti 25. výročí literárně-dramatického oboru, který ze mě vychoval tak zábavnou, pohotovou a teatrální osobnost, kterou všichni milujete (haha).

Když mi bylo 9 let, šla jsem ze zápisu do hodin klavíru. Probíhalo to tak každý rok na začátku školního pekla. Odcházela jsem pryč kolem otevřených dveří do sálu, ve kterým jsme normálně měli koncerty. Stála tam nějaká paní a zkoušela dítě z jazykolamu.

Nevím proč, nějak mě to zaujalo.

Tuším, že jsem si na dveřích přečetla, že se jedná o zápis na dramatický obor. Chtěla jsem dovnitř. Potom, co dítě odešlo, jsem se tam vetřela. Zápis byl u konce. Bylo plno.

Nevím, jestli je to mým šarmem, ale paní mi dovolila projít zkouškou, která měla prokázat, jestli mám schopnost hrát divadlo.

Klaplo to a já začala chodit do hodin.

Vyhrávala jsem soutěže a poznala skvělý svět Alenky za oponou.

Hodí se to.

Při školních prezentacích jsem vždycky byla pevná v kramflecích a dokázala naložit s celým prostorem, který mi učebna poskytovala.
Když jsou v místnosti víc jak dva lidé, znamená to pro mě vztah herec-divák a z místnosti se stává mé jeviště.

Spousta lidí si v dnešní době platí hodiny improvizace, aby vystrčili hlavu z krunýře. Já nemusím.

Takže včerejší setkání bylo víc než dojemný.

S paní ředitelkou, která se mnou měla ty nervy a naučila mě na klavír i přes moji značnou zabedněnost (vyvažující se naštěstí dobrou hudební pamětí).
S třídní učitelkou z prvního stupně, která mi víc než trpělivě znovu a znovu v diktátech opravovala slovo hbytě, protože mi prostě nešlo na rozum, proč by tam mělo být měkké i, když vyjmenovaná slova jsou po B (Ano, přesně tak to bylo a ne, nedává to smysl.).

Rozhlížela jsem se po místnosti plné lidí, který jsem poznala jako malý děti nebo s nimi hrála divadlo nebo sdílela pokoj na táboře a viděla jsem, jak jsme všichni sebevědomí s pokorou, zábavní s grácií a neotřele krásní.


Jsem vyvrHell.

Větu "ty seš fakt divná" jsem od malička slyšela tolikrát, že bych si ji mohla nechat vytisknout pod fotku na občanku.

Tady byly stejně "divný" děti. Bylo mi mezi nimi dobře. Našla jsem si tam přátele. Najednou jsem se necítila znevýhodněná. Naopak. Byla jsem sama sebou a ještě to neslo ovoce - úspěchy na jevišti.

A tak nějak si to v sobě nosím do teď.

A samo, že už nějakej ten pátek vím, že ta energická paní, která mě vzala na milost, se jmenuje Lenka Urbanová.

A včera jsme oslavili to, že dětem pomáhá se najít už 25 let.

Krásná práce!




pátek 20. listopadu 2015

27. Den U producenta

U producenta


Bylo v plánu, že rok 2015 bude naprosto mindblowing! S Pupu se nám začalo dařit na více frontách. Teda dařit... Jemu se začalo dařit. Já si pro jistotu v 2014 pořídila psa, díky kterému chodím každý den domů a pochopila, že pokud se něčemu nevěnujete, pomalu zevnitř hnijete, a tak je třeba se zase do něčeho pustit.

Večer jsem měla nahrávání ve studiu s producentem. Přinesla jsem text. Patří Jokerovi.



Vzorec pro psaní textů:
Bezmoc+Sebelítost*Osamělost/Ctižádostí=Skvělý zdroj inspirace

Zpívala jsem svůj text a bylo to to, o čem jsem vždycky snila. Že zpívám JÁ sama za sebe song, který přesně odpovídá mým pocitům. A je můůůůj a nikdo mi ho nevezme! A že se v tom spoustu lidí taky pozná a třeba jim to pomůže. Jen ti mi u toho ještě chyběli. Má deska bude úžasná. A koncerty ještě lepší.

Jestli jsem si myslela, že rok 2015 bude/je jízda, absolutně jsem netušila, co bude v plánu 2016.

Je to neuvěřitelný...
Ale i v případě, že vás zklamou lidé, který milujete, rezignujete, přestanete si věřit, přijdete o iluze a jistoty a považujete se za břídila, který selhal ve všem, stačí opravdu každý den udělat malinko. Trošičku.

Opravdu se každý den něčemu věnujte 10 minut. Vážně.

A za čas...

a víte co?

Nechte se překvapit.

středa 18. listopadu 2015

26. Den Dospělost

Dospělost


Lze ji podle mě rozpoznat podle určitých znaků.

Platíte dluhy, chodíte k zubaři, nepijete přes (celý) týden, dokážete dát za pravdu rodičům a nepotřebujete si u pitomostí za každou cenu prosadit svou.

V mém případě si teda ještě uprostřed zimy neleháte na chodník před dům svého vyvoleného a nevyskakujete si na lidi, kteří se vám chystají dát přes hubu.

Nová práce je pro mě hodně náročná. Celý den se soustředím. A jsem opravdu schopná udržet v hlavě všechny informace, který se v pracovní době naučím. Baví mě to.

Ale nevím pak třeba, jak se jmenuju, kde bydlím, jak si pípnout odchod a jak se dostat z budovy. Čip přikládám ke každé věci, která má světýlko. Snažím se u toho tvořit sofistikovaně, jakože je to fakt potřeba udělat.

To se spraví.

Jsem dospělá, takže vím, co je důležitý.

A je lepší brečet v soukromí zařízenýho bytu, než s pytlíčkem omítky na Hlaváčku.



úterý 17. listopadu 2015

25. Den Óda na HDMI kabel

Óda na HDMI kabel


Mám kolem sebe poslední dobou převážně ženy/dívky.Všechny bydlí s přítelem, uvažují o dítěti, mají dítě, čekají dítě nebo plánují svatbu.

"A co ty? Bydlíš s přítelem? Přítelkyní? Spolubydlícím?"

"Ne, žiju sama. Ale mám psa a kocoura."

A miluju Jokera. K zbláznění. Moc. A pokaždý, když si to přiznám, mám chuť skočit z Bruce Waynova mrakodrapu v Gothamu.

"Jé, no ty se máš... Někdy si tak říkám, že bych to tak chtěla taky. Prostě přijít domů a tam nikdo!"

Ne, nechtěla. Když jdu večer pryč, nechávám rozsvícenou lampičku. Světlo evokuje teplo. Když pak přicházím domů a vidím, že se za mými okny svítí, mám pocit, že tam na mě někdo čeká. Je to tak patetický, že to zapírám.

Teď chodím domů, zapojuju svůj milovaný HDMI kapel a koukám na X-Meny.

Nová práce je skvělá a náročná.

Byla jsem, mimo jiné, na prohlídce po kanclech.

"Tady sedí sport, IT, móda... A tady máme místnost určenou pro telefonování."

Malá místnost se zdmi plných úryvků z komiksy.

"Můj bože, Joker..."

Koutky mi pomalu klesaly z úsměvu do šokovaného údivu.

"Skvělý, že? Já hned věděla, že tahle místnost se ti bude líbit! Pojď, ukážu ti kuchyňku."

Zůstala jsem stát na místě.

Zajímalo by mě, co dneska dělají lidé, kteří žijí v páru. Protože já si jdu koupit krevetový lupínky, Dr. Peppera, zapojit HDMI kabel, koukat na filmy o superhrdinech a namlouvat si, že nikoho k životu nepotřebuju.


neděle 15. listopadu 2015

24. Den Líná neděle

Líná neděle


Když čtu verše, svět jakoby utichl.

Nejsou války, hlupáci a nešťastný lásky. Přitom o tom všem ty básničky jsou. Tom Robbins (a já s ním beze zbytku souhlasím) tvrdí, že nejlepší definice světa je paradox.

Poezie mi pomáhá vyrovnat se ze vším, co neumím pojmenovat.

Píšu texty pro producenta a múzy ještě leží někde opilý po prohýřeným víkendu. Mrchy líný. Ale až se posbírají, potřebuju, aby mě tu zastihly pracující.

Kradu si po umělecku a prolínám to s dalšími pocity.

Kolega v práci mi ve čtvrtek řekl zvláštní věc. Bavili jsme se o chození do kina. Všichni v práci rádi chodí do kina.

Já ne.

"Co to je za nesmysl?! Sdílet emoce z filmu s dalšími cizinci v divný, hranatý místnosti. Zvuk je vždycky nastavený příliš nahlas. U vstupu by ty hezký slečny měly s 3D brýlemi rozdávat i špunty do uší. Kino bez popcornu je naprostý nesmysl. Ale mám nemocný ledviny. Takže jakmile ho dojím, scvrknou se mi na dvě rozinky a musím vypít dva litry vody. A navíc tam můžu jít vždycky až tak pozdě, že film končí v době, kdy jsem už zralá jen na to, otočit se na bříško a spát."

"Víš, Pájo, to seš ty. Jsi milá a společenská, ale ve skutečnosti seš hroznej asociál. Ty nerozumíš normální zábavě normálních lidí. V nějaký fázi života sis posunula vnímání světa tak, že nedokážeš ocenit to, co většina a většina ti zase na oplátku nerozumí."

Aha. Někdy na to zapomínám. Dobře.

Nemůžu si pomoct.

Já prostě raději čtu a píšu poezii:

Metronom odbil správný čas
na noc si o sny zlomit vaz
tma tiše léčí
ticho sténá
ze mě proudí celá Seina

Když ty v lesích lovíš vlky

Snad je to pouze planý slib
opadne s ránem s listy lip
bereš si nůž
marná sláva
mně z tý představy pukne hlava

Když vím že v noci budeš lovit vlky

Dámy si škubou liščí boa
plížím se s kocourem Allana Poa
noc slibuje
pak neproplácí
srny se z pastvin s klidem vrací

Protože ví že ty dnes v noci lovíš vlky

Dětská hřiště zejí prázdnotou
ve mě skomírá nota za notou
moudří čechrají tabák dýmky
mámy kupují levný slimky

A ty jdeš nocí lovit vlky

A každý osten jejich hřívy
láme přebal lesní knihy
do níž tisknu obrazy toho

že tvá kořist

jsem já


sobota 14. listopadu 2015

23. Den Zvířata se do vzduchu nevyhazují

Zvířata se do vzduchu nevyhazují


Miluju zvířata. Jsou o tolik lepší než lidi.

Nevymýšlejí kraviny, kterými by ublížila svému druhu. Nesestavují věci, kterými se sami zničí. Nepáchají sebevraždy kvůli "víře". Nelžou. Jsou spravedlivá. Voní ryzostí a nebojují s tím. Nepřemýšlejí, jestli chtějí být tím, čím jsou. Prostě existují jak nejlépe umějí.

Je tak krásný podzim. Je skvělé ho trávit se psem. Sledujete postupně všechny změny v počasí, sledujete, jak se proměňují místa, která znáte. Když jdu přírodou nebo cvičím Hanka, mám naprostý pocit sounáležitosti. Asi to nedovedu úplně dobře popsat. Je to pocit návratu ke kořenům, k něčemu původnímu, co v sobě nosíme, něco jako instinkt, ale víc pocitový. Když s Hankem stopujeme, cítím se jako opravdový lovec, který musí ulovit, aby přežil. Když trénujeme obrany, cítím, jak mu hra dodává sebevědomí a baví ho. Když ho klidním k poslušnosti a něco se nám začne dařit, mám pocit zaslouženého vítězství.

Když se mnou ulehá můj pes a můj kocour, cítím sílu směčky. Celý život mám problém někam zapadnout. Celý život mám pocit, že nikam nepatřím, že někoho zklamávám, že nedělám dost.

S nimi ne. Tam, kde je má smečka, je můj domov.

Proto miluju zvířata víc než lidi.

Neumírají pro život, který jim někdo slíbil po životě.

Zkrátka žijí, jak nejlépe umějí.


pátek 13. listopadu 2015

22. Den Poslední den v práci

Poslední den v práci


Jedním slovem: Nostalgie.

Chtělo se mi brečet hned po vystupu z centimetra.

To, co vědomě zažíváte naposled, má zvláštní punc. Poslední den na táboře, ve škole, v práci... I to, co vás dřív mohlo štvát a otravovat, vám najednou přijde roztomilý a pěkný.

Vzpomínám, jak netekla voda a ačkoliv by si člověk řekl, že fekální humor časem omrzí, nebylo to tak. Jak jsme se museli stěhovat a bojovali s kabely, jak jsem vzala do práce psa a on to psychicky neunesl, tak hodil brutální šavli při návštěvě kolegyně, ale druhou stranou, jak jsem potkala partu z e-shopu pro psy a zlila celou kuchyňku kafem, jak mi kolega odpovídal na to, kolik je hodin a při kontrolování času na hodinkách vylil sklenici vody, kterou držel v ruce, jak nainstalovali skleněný stěny a první tři týdny do nich pořád někdo narážel, že je málem vysklil, nekontrolovatelný záchvaty smíchu...

Když jsem tuhle práci dostala, zachránilo mi to prdel. Byla jsem z toho tak nadšená, že jsem první měsíc vůbec nemohla v noci spát.

Je milý dostávat odpovědi na hromadný mail, ve kterým rozhlásíte, že jste tu poslední den. A obdržet od kolegů dárky. Vidíte, že jste to asi dělali dobře a hřeje vás, že třeba budete někomu chybět.

Teď začínám znova.

Těším se.

A děkuju všem. Byly to super časy.




středa 11. listopadu 2015

21. Den Hloupí a ještě hloupější

Hloupí a ještě hloupější


Možná, že jsem závislá na seriálech, psychicky labilní a jednou jsem na školním výletě narazila do sloupu, přesto se bojím, že jsem nebezpečně chytřejší, než většina lidí, na který narážím.

Bohužel se většinou stýkám s opačným pohlavím.

Teď nevím, jestli bohužel pro ně nebo pro mě.

Rovnou raději odmítám debaty s jedinci, kteří svá přesvědčení podřizují společenským stereotypům. Nemá totiž smysl vysvětlovat, že církev a náboženství není totéž, že, přestože mám dredy, nekamarádím výhradně s pankáči a feťáky, že hudební sluch, absolutní sluch a dovednost hrát na hudební nástroj není to samé, že pes se nerodí jenom jako zabiják nebo ustrašený uzlíček nervů a že poezie není jen o zlatavém oparu na obzoru a nemusí se rýmovat.

Mám toho dost!

Bůhví proč si ale dotyčný vždycky vysvětlí odmítnutí pře jako nedostatek mojí odvahy, argumentů nebo jako to, že na mě dlouho nikdo neřval, tak si to potřebuju vynahradit.

Jak prý můžu vědět, co si myslí.

A beztak na ně jenom zkouším tu

no

reverzní biologii!

(povzdech)

Je prostě těžký udržovat kontakt s někým, kdo si myslí, že gazpacho je Pinocchiův otec (Charlie Sheen).

Často se skvěle pobavím nejvíc s těmi, kdo mají naprosto odlišný názor. Vzniknou z toho pro mě nový a zajímavý závěry. Jenže to má do hádky daleko. A velmi těžko to vysvětlíte někomu, kdo to nezažil.

A já nechci skončit svůj život tím, že budu sedět v pátek večer doma v upatlaným tílku, teplákách u seriálu Twerkující batoh.

Takhle si svoji budoucnost nepředstavuju.

Nevím, jestli vinit rodiče či náš vzdělávací systém.

Ale je to hell...


pondělí 9. listopadu 2015

Den 20. Bukowskiho syndrom

Bukowskiho syndrom


Jelikož jsem svobodná, potkávám se většinou se svobodnými lidmi nebo páry, který to táhnou podobně zběsile či ještě zběsileji. Ale začínám pozorovat, jak je k nám prohýřený čas čím dál tím víc nemilosrdný.

Až na opravdu silné kusy, který jsou spíš výjimkami a nepochybuju, že na ně dřív nebo později taky dojde nebo došlo, ale už před nějakou tou dobou, se setkávám s tím, že jeden po druhým kolabujeme.

To se projevuje záchvaty ne nepodobnými epilepsii, K.O stavy či selháváním některých orgánů jako je dvanácterník, játra, žaludek a končetiny.

Potomci v nedohlednu, protože co by to bylo za tvory těžko říct a jelikož dost těžko zvládáme sami sebe, neumím si moc představit, jak pacifikujeme ještě někoho jinýho, kdo si neumí ani dojít na záchod nebo říct o ubrousek.

Po všech těch kocovinách už vypadáme v práci tak nějak pořád stejně a náš zaměstnavatel nás ani jinak nepoznal, takže těžko bude s něčím srovnávat. Někteří kolegové nás však prohlídnou, ale prohodí k tomu jen poznámku o tom, že jsme v tý studený sprše měli dneska zůstat o něco dýl. Kdybychom bydleli u moře, díky kruhům pod očima určitě zůstaneme nad hladinou.

Stejně je fajn, že v tom člověk není sám. Když máte někdy pocit, že už to s vámi není možný, přihrne se někdo z přátel se storkou, morální kocovinou nebo zdravotním stavem, kterej vás uklidní.

Teda...v tom smyslu, že můžete pořád pokračovat Bukowskiho životní nestylem.

Co na to říct? Všichni jsme buď šílení, nešťastně zamilovaní, čerstvě opuštění, znudění, nadržení nebo všechno z toho.

Naštěstí není nouze o to, vymýšlet pořád nový a nový způsoby, jak popsat ten tak nesnesitelný a tak nevyhnutelný stav zničení.

Ještě že už aspoň přešla ta vedra...

Jinak bychom pořád lezli na pódium (stromy, žebříky, balkony, schody,  rozhledny, kopce, cizí lidi, známý lidi, milovaný lidi...) se slovy:

"Já tady snad zkolaboruju..."

Hehe...

Na zdraví!


pátek 6. listopadu 2015

Den 19. Pátek

Pátek


Všechny věci, co by měly být oficiálně zábavný, stojí za prd.

Silvestr, narozky, pátek, firemní akce, první rande...

Alespoň teda v případě, že jste člověk, který je příliš chytrý na to, aby byl štastný, ale příliš hloupý na to, aby se zbláznil (cituji Jiřího Charváta).

Takže pátek. Den, kdy jsou všichni zaneprázdnění něčím důležitějším a nejdou s vámi na pivo, den, kdy se dozvíte, že váš objekt zájmu je in love s někým jiným, přestože jasně cítíte osudový náznaky spojení a den, kdy vás krásná buchta pouští sednout, protože si myslí, že jste gravidní.

Vrchol mého dne bylo to, že jsem potkala týpka, kterej hraje v klipu songu od Tatabojs s názvem Antikvariát.

Chtěla jsem na něj na ulici zařvat: "Antikvariát!!!". Ale vybavila se mi scéna ze seriálu Lucky Loui, kdy Loui popisuje černošskému sousedovi, proč chce, aby jeho čtyřletá dcera znala nějaký černochy.
Parafrázuju: "Pokazila se nám lednice. Přišel ji opravit černoch. A Lucy ukázala na ledničku a říká: Lednička! A on jí říká: Ano, maličká, to je lednička. No a pak jsme šli po ulici a potkali černocha. A Lucy říká: Hele! Lednička!"

Napadlo mě, že by se asi cítil stejně.

Ta písnička, čistě náhodou, popisuje mé rozpoložení.

Když jsem psala, že miluju Jokera, asi jsem si to všechno přivolala sama. Sakra, co je ještě znamení a co konstrukt vlastní hlavy?? Pitomý vězení.

"jo
a na ledničku jsem přilepil růžovej lístek se seznamem toho
co musím zapomenout
v čele s tebou

drž mi palce"

(Drž mi palce, Jiří Charvát)



čtvrtek 5. listopadu 2015

Den. 18 Vstupní prohlídka

Vstupní prohlídka


Před vstupem do zaměstnání je nutná taková formalitka s názvem Vstupní prohlídka. Jdete k určenému doktorovi a ten vám dá štempl na to, že vydržíte pracovat dvanáct hodin v kuse, aniž byste dostali epileptický záchvat či se jinak fyzicky zhroutili.

Přijela jsem před velkou budovu a šla dovnitř. Kráčela jsem dlouhou komunistickou chodbou, ze které bylo patrný, že se jedná o velkou komunistickou stavbu. Asi bývalá škola. Asi vojenská. Všude po bocích byly železný skříňky. Vešla jsem do uzoučký čekárny. Otevřela mi starší sestřička. Zeptala se mě, jestli mám s sebou moč.

"Ne, já nevěděla že mám čůrat...teda...že ji mám přinést."

Šla zpátky do ordinace a přinesla mi kelímek od jogurtu s dvěma útržky toaletního papíru a poslala mě do místnosti naproti. Byl tam beton, záchod a umyvadlo. Při vykonávání potřeby jsem se celou dobu hihňala.

Jakmile je v místnosti víc jak jeden člověk, stává se z lidí mé publikum.

Přišla jsem i s kelímkem do ordinace. Doktorka i sestřička mě pozorovaly, jak tancuju s kelímkem po ordinaci. Pak mi ve stejnou chvíli pokynuly rukou k umyvadlu. Postavila jsem kelímek do umyvadla.

"Posaďte se."

Sestřička na mě šla s přístrojem na tlak jako lovec se sítí na gazelu. Kroužila jsem celou rukou, než jsme se potkaly.

Po změření tlaku jsem šla na druhou židli. Doktorka si mě poslechla a pak mě poslala si lehnout na lehátko. Vyhrnula mi tričko a chystala se mě promačkat. Jelikož mi ulehnutí a dotyk jiné osoby automaticky evokuje sex, začala jsem se znovu hihňat.

"Jste v pořádku?"

"Ehm...ano, ano sem."

"Nebojte, JÁ nelechtám!"

Nebyl v tom ani náznak humoru, tak jsem se jen přihlouple usmívala a držela se zpátky.

Pak jsem si šla znovu sednout. Doktorka si vzala do ruky tužku, podívala se na mě a povídá mi:

"Tak povídejte."

Zůstala jsem na ni civět. Chce slyšet, jak se mi prohlídka líbila? Nebo nějakou příhodu?

"No jaké jste prodělala choroby."

"Ehm...jako dítě jsem měla černý kašel. Ale jinak jsem ok."

"Dobře, takže normální dětské choroby"

Aha, tak nejsem.

Vyplázla jsem čtyři stovky, rozpačitě se rozloučila a vyběhla z ordinace. Na psychický stav se mě raději neptala. Asi si domyslela.

Fu, tak to bychom měli...






úterý 3. listopadu 2015

Den 17. Jako kočky a myši

Jako kočky a myši


Reálně se v přírodě projevují dva pohyby.

Pohyb za kořistí a útěk před lovcem.

Mezitím je spánek. A smrt. Pohyb někam teda znamená přežít.

Říká se (obrazně), že ten, kdo nejde kupředu, couvá. Trochu bych to pozměnila. Protože když couváte, aspoň třeba docouváte do bezpečí. Ale rezignace znamená konec.

Takže každý pohyb, který učiníme, by měl být užitečný. Vést ke vzrušení a přežití. Instinktivní vědomí ví, že je to proces, který se nesmí zastavit.

Zvolte si, jestli budete lovnou zvěří nebo pronásledovatelem, který jde tvrdě za svým. Ve skutečnosti není nic mezitím. Ryba není kámoš, ze psa neuděláte vegetariána a lidstvo je hejno dravých sviní.

Opět samozřejmě svým způsobem souhlasím s tvrzením, že jsme všichni jedno.

Úplně jedno. Úplně ztracení. (Ach, jak já tu češtinu miluju...)

Pokud se jedná o zastánce absolutní, nekonečné lásky a jednoty a pana Tečku z Nanoalba či Jokera z Batmana, jsem spíš na straně temnoty.

Občas se považuji za kořist s duší honce. Připadá mi, že mám před sebou pořád pověšenou mrkvičku. A i když někdy mám chuť jít si lehnout pod oblíbený strom a v tichosti všechno vzdát a umřít, znova a znova mi vytráví a jdu za svým.

Možná je to to, co mi zajistilo novou práci překvapivě rychle.

Teď jdu spát. A pak se chystám přežít.




pondělí 2. listopadu 2015

Den 16. Výročí

Výročí


Včera to bylo dva roky, co se s Pupu plahočíme společně.

Neubráníte se rekapitulaci.

Spřízněný duše jsou ty, který jsou s vámi až do konce. Naložila jsem mu toho možná občas hodně, to je pravda.
Ale na oplátku jsem si třeba zahrála na Naďu Urbánkovou (starší generace bude v obraze) a pomáhala vyléčit komplex z brýlí, dodala mu odvahu vzít život do vlastních rukou a přesvědčila ho, že je naprosto úžasný.

Což je.

Četla jsem jeho tvorbu od 16 let a bylo pro mě neuvěřitelný, že se s tímhle člověkem najednou sbližuju, protože je podle mě (a nejenom mě) génius. Posuďte sami na www.iwrite.cz.

Jsou to dva roky. A přestože se to nezdá a máte pocit, že se nic neděje, otočíte se pak zpět a vidíte ten obrovskej posun.

Můžu mu děkovat za to, že se mnou přežil a stále neochvějně přežívá všechny eskapády od srdce na kusy, přes trápení se zuby až po zběsilá volání o pomoc.

Začínáme teď 3. sérii našeho seriálu a bude pecička!

Držte si klobouky! Chystáme se přepsat svět!